← Přejít do galerie

Petr Ševčík a Jan Hanuš

plastiky a obrazy
↑ 24.2 2020 ↓ 3.4 2020
Výstava představí plastiky Petra Ševčíka ze šamotové kameniny a obrazy Jana Hanuše, které jsou kombinací akrylové malby se sérigrafickým tiskem. V dílech obou umělců vidíme především inspiraci lidským tělem. Výstava potrvá do 3.4.2020.

Olomoucká televize zzip zpovídala Petra Ševčíka a Jana Hanuše v rámci jejich výstavy u nás v Art galerii. Poslechněte si, co Vám autoři řeknou o své tvorbě! Video můžete zhlédnout přes Facebook a nebo na stránkách zzip (přejděte na čas 13:30).


PETR ŠEVČÍK

Petr Ševčík se začal blíže zabývat sochařstvím až ve svých 38 letech, kdy šel do prvního keramického kurzu v Brně. Následně absolvoval vícero kurzů nejen v Brně, ale i Kohoutově.

Autor sám vykládá historku, jak se sochařinou začínal. „Když mi bylo 38 let, šel jsem do svého prvního keramického kurzu, kde jsem, po boku důchodkyň a maminek na mateřské dovolené, začal pronikat do tajů práce s hlínou. Paní, co jej vedla, nám tehdy nabídla, že si můžeme udělat i něco doma, že nám to vypálí také. S mými syny jsme stvořili tzv. Whistlerovu matku, což byla stařenka s propadlými tvářemi ležící na posteli, pod dekou se jí rýsovaly vyzáblé nožky, ruce měla složené na břiše jak při posledním rozloučení, šedivou kůži rozjasňovaly žluté vředy, bezzubá ústa pootevřená, na hlavě šátek, zavřené oči. Tuto první plastiku jsem hrdě vystavil za okno směrem na náměstí. Avšak postýlka s Whistlerovou matkou brzy zmizela. Zostřenými výslechy jsem zjistil, že moje matka, se kterou žijeme ve společném domě, ji ukryla na dno skříně pod vrstvy prádla. Hliněná matka moji matku tak opravdově děsila, že mi nabídla vysokou finanční částku, jen aby mohla tu hrůzu zničit. Tehdy jsem peníze nepřijal a Whistlerku jsem si odnesl na tajné místo. Když jsem ji za pár let objevil, sám jsem ji hodil do popelnice, protože mě děsila také. Když jsem později začal s plastikami, dal jsem si závazek, že budu tvořit jen věci hezké, které lidem přinášejí radost, a skutečně mi to nějakou dobu vydrželo, ale časem se přidala ještě jakási potměšilost, která mi nakukuje přes rameno a vede ruku.“

Jinak je Ševčík samouk a mimo kurzů pochytil poznatky z knih, výstav, pozorováním soch jiných autorů a také debatami s jinými sochaři ať už akademickými, nebo neakademickými, kteří uměleckému médiu rozumí a rádi se podělí o moudra – např. František Bálek a Zdeněk Lindovský. Po kurzech si koupil první pec, a ač jej to táhlo ke kreativní tvorbě, musel myslet na materiální stránku věci a začal vyrábět suvenýry. Modeloval hrníčky, zvonečky a drobnou keramiku, objížděl města a sháněl zakázky. Po nějaké době, co se firma rozjela, a zaměstnával další lidi, se v něm však pořád ozývaly sochařské nápady, a tak v závěru dílnu zavřel a začal se plně věnovat originální sochařině. První výstavu měl ve svých 48 letech v pražské Galerii u Zlatého kohouta, kde se seznámil s Janem Hanušem, který vystavoval ve vedlejší místnosti. Tím započaly jejich četné kolaborace a společné výstavy, kdy Hanuš obsadí stěny svými obrazy a Ševčík zase prostor svými plastikami. Výstava v roce 2011 v Galerii u Zlatého kohouta byla jako první a poslední samostatná, od té doby začal vystavovat vždy v kooperaci s dalšími autory. V roce 2017 si otevřel vlastní Galerii v Jedovnicích, kde pobývá a tvoří.

Petr Ševčík tvoří ze šamotové kameniny a hlavní inspirací je mu lidské tělo. To zpracovává velmi realisticky s propracovanými detaily s expresivními výrazy a vtipem. Často jsou jeho plastiky velmi antropomorfní, přičemž v kombinaci s vtipem pak vznikají například díla s názvem Jezerní paní (tělo ženy, hlava ptáka), Zasněná účetní, jež má místo obličeje čísla, či různé okřídlené bytosti. Mimo lidské tělo v různých podobách vytváří také plastiky zvířat, přičemž nejvíce jej proslavily surikaty a kocouři.


JAN HANUŠ

Jan Hanuš se výtvarné fotografii věnuje od raného mládí. V letech 1981- 1983 absolvoval školu výtvarné fotografie při Lidové konzervatoři v Ostravě. Již v této době zkouší různé experimentální metody ve fotografii, později se věnuje fotografickým kolážím. Dané období vrcholí výstavou v Budapešti v Galerii mladého umění v roce 1989. Po roce 1989 se začíná živit jako grafik a designér. Vzhledem k povaze své práce, se po celou dobu snaží obory fotografie a grafiky navzájem propojovat. Ovlivněn technologickými postupy, se kterými se během své praxe neustále setkává, začíná experimentovat se serigrafií, která se nejvíce blíží jeho představám fotografa a grafika. Svá díla vystavuje od roku 1989 a to jak na samostatných výstavách, tak kolektivních v rámci ČR i v zahraničí.

Autor sám o své tvorbě říká: „Dlouhá léta jsem hledal formu, která by charakterizovala mé vnímání současnosti. Při svých profesních cestách do tiskáren jsem byl od samotného počátku fascinován technikou sítotisku a hromadami odpadu z ofsetových kovolistů. Ty mi z počátku sloužily jako podklad mé práce. Obrazy tvořím vrstvením pocitů, tranformovaných jak vlastním materiálem, tak jeho schopností podřídit se mému expresivnímu vyjadřování. Všechny ty rýhy, emotivní tisky, akrylové vlysy, vycházejí z mé touhy říci si své... Neváhám použít netradičních metod od různých rycích nástrojů, přes rozbrušovačku až po malířské špachtle. Kovový podklad obrazů vděčně i nevděčně odolává, nicméně sítotisková technika v závěrečné fázi vrstvení rozbíjí industriální charakter díla a dává pocit, že není všechno v ....“

Stejně jako Petr Ševčík i Jan Hanuš je ve své tvorbě inspirován lidským tělem a často jej kombinuje s abstrakcí, vzorci, vrstvami. Jeho fotografická díla tak v některých rovinách připomínají fotografie aktů Františka Drtikola nebo Josefa Dudka.
Sdílet
Doporučit známému

Fotogalerie

Zůstaňte v obraze

Přihlaste se k odebírání pravidelných novinek z Art Rubikonu.

Tento prohlížeč je zastaralý a proto není podporován.
Stáhněte si prosím novější prohlížeč