Výstava představí tvorbu Jany Mikyskové, která se zabývá především keramickou plastikou. Díky ní postupně rozvinula svůj styl do keramických obrazů, jež jsou, stejně jako její plastiky, často kombinované s dalšími přírodními materiály. Pro její díla je typický strukturální povrch a přírodní paleta barev. Výstava potrvá do 6. 11. 2020.

 

Jana Mikysková (1969) je malířka a keramička, členka Klubu výtvarných umělců Horácka a Unie výtvarných umělců ČR. Žije a pracuje ve Velkém Meziříčí, kde několik let učila výtvarný obor na místní ZUŠ. Od roku 1996 je výtvarníkem na volné noze a provozuje Ateliér V Podloubí, kde se kromě své vlastní tvorby věnuje i výstavní prezentaci dalších velkomeziříčských autorů. Východiskem její volné tvorby byla práce na hrnčířském kruhu, kterou se učila mezi lety1991-94 v keramickém studiu v Kunštátě na Moravě. 

 

Vystavovala v řadě měst po celé ČR. Ze samostatných výstav jmenujme např. Galerii L. Nováka v Třebíči, Starou radnici ve Žďáru nad Sázavou nebo Chez Annamarie Gallery v Praze. Její práce jsou zároveň zastoupeny v řadě galerií a soukromých sbírkách nejen u nás, ale i v zahraničí - konkrétně v Anglii, Irsku, Belgii, Německu či USA.

 

Od užitkové keramiky se postupně dostala k volné tvorbě, přičemž se zaměřuje na keramickou plastiku a reliéf. Nejčastěji tvoří ze šamotové hlíny v kombinaci s přírodními a jinými materiály. Využívá tak naplavené dřevo, kameny, střepy, sklo a nalezené či darované drobné kovové prvky, často zkorodované, jakými jsou například hřebíky, panty, petlice a jiné. Používá různé povrchové úpravy např. engobu s oxidy kovů či krakeláž, která vytvoří zajímavý rozpraskaný povrch. Jedná se o objekty vypalované nejen tradiční metodou, ale i metodou raku, jež je charakteristická vypalováním na přímém ohni a následném chlazení keramiky v redukčním prostředí. 

 

V jejích závěsných reliéfech kombinuje práci se šamotovou hlínou a malbou. Hlína jí totiž umožňuje v díle vytvořit povrchy a struktury, kterým autorka přikládá výpovědní hodnotu a dává vyniknout jednoduché a minimalistické formě celku. Závěsné reliéfy bývají i z nepálené hlíny. Konkrétně z fragmentů vysušené hliněné desky, jež autorka sestavuje do koláže s nízkou plastičností. 

Využívání starých nalezených prvků s patinou je pro ni velice inspirativní a s absolutním popřením jejich původní funkce, jim ve své práci dává nový život. Ctí jednoduchou formu a strukturu jako výpovědní hodnotu. Základní kompoziční princip v jejích dílech je o spojení čtverce a kruhu v symbióze. Tvar, linie, rytmus a světlo v zemité barevnosti odkazují na rytmus krajiny Vysočiny.